Opakované chyby při sanacích vlhkých staveb.
Nepřiměřený postup
Projeví se navržením sanačních technologií, které i při řádné realizaci nejsou schopny zabránit opětovnému poškození stavby. Příkladem je použití sanační omítky bez omezení vzlínání vody do zdiva, zvláště v případech, kdy je možné vložením izolace, injektáží nebo odvětráním tohoto omezení dosáhnout. Motivem je zpravidla úspora nákladů, ovšem v průběhu času postupně přecházející do kategorie „zbytečně vyhozené peníze“.Podobně nevhodné je použití injektážní clony na zdivo, jehož zvýšená vlhkost má příčinu ve vysokém zasolení a přísun vody vzlínáním není podstatným faktorem poškozování. Opakem je použití mnoha opatření tam, kde je možné jednoduchým zásahem poškození trvale zabránit. Třeba opravou okapních svodů, vyčištěním drenáže či zastřešením komínů. Většina chyb návrhu a volby postupu sanace má původ v nedostatečném poznání příčin a procesů poškozování stavby.
Nekomplexnost sanačních opatření
Častou chybou při návrhu a provádění sanačních opatření bývá opomenutí skutečnosti, že jednotlivé stavební úpravy a postupy sanace vzájemně souvisí a spolupůsobí. Důsledkem bývá zpravidla navržení určité technologie (například injektáže nebo podřezání zdiva) bez vědomí souvislostí a bez jasné návaznosti na ostatní stavební práce. Příkladem může být provedení dodatečné izolace na zasoleném zdivu, aniž by se současně aplikovaly sanační omítky či odsolení zdiva, nebo opomenutí drenáže v případě použití štěrkového obsypu okolo sanované budovy. Výsledkem bývá výrazné zkrácení účinnosti sanačních opatření, občas i zhoršení situace oproti původnímu stavu.
Technologické chyby
Mimo výše zmíněné systémové chyby při návrhu a provádění sanací můžeme zaznamenat i problémy vzniklé při provádění správně navrženého sanačního postupu. Vyskytující se chyby je možné podle místa výskytu přiřadit do následujících skupin - poruchy plošné hydroizolace (izolace podlah), poruchy provedených opatření proti vzlínající vlhkosti (vkládané izolace, clony), chyby při realizaci stavebně-technických opatření a chyby omítek a nátěrů.
Izolace proti vodě
Poruchy plošných izolací lze nejčastěji přičíst nekvalitnímu provedení nebo poškození při stavbě či vlivem sedání objektu záhy po dokončení. Nebezpečím bývá provádění dodatečných prostupů izolací, kdy se ne vždy podaří pečlivě napojit izolaci prostupu na hydroizolaci plošnou. Zvláštním případem závad trpí již zmíněné izolace vytvořené z nopových fólií, u nichž při nahodilém či trvalém zaplavení vytvořené vzduchové mezery často dochází k důkladnému „zalití“ objektu. V kombinaci s voštinovými cihlami v konstrukcích suterénu pak vznikají zajímavé a obtížně řešitelné rébusy pro firmy zabývající se sanacemi. Obvykle aplikované řešení - injektáže, pak vyžaduje použití speciálních technických i materiálových prostředků. Jednodušší bývá obkopání objektu a oprava či náhrada poškozené hydroizolace. Ne vždy je toto řešení možné s ohledem na okolní stavby a zábory komunikací. Často je překážkou čerstvě založený pěstěný trávník okolo budovy. Je s podivem, kolik investorů raději zaplatí nákladné speciální sanační práce, jen když se trávník nepoškodí.
Opatření proti vzlínající vlhkosti
Sanační zásahy působící proti kapilárnímu transportu vody do stavební konstrukce obvykle ve směru vertikálním (někdy též horizontálním) se zdají být jednodušším problémem než hydroizolace samotné (působící proti gravitačnímu transportu vody). Skutečnost, že při jejich provádění je nutný více či méně razantní vstup do nosných konstrukcí, jejichž skladba není vždy přesně mapovatelná (třeba lícové zdivo se středovým zásypem), je však dostatečně komplikuje. Vznikla proto řada různě zaměřených technologií k jejich provádění, lišících se mírou obtížnosti či mírou intenzity zásahu do konstrukce. Přístup k řešení problému spočívá buď v přerušení konstrukce a vložení izolační vrstvy (podřezání, vtlačované plechy), nebo ve změně vlastností kapilárního prostředí (těsnící a hydrofobizační injektáže, elektrické metody), v krajních případech ve změně přesvědčení zákazníka o tom, že jeho dům je či není vlhký.
Podřezávání
Poruchy statiky při podřezávání či podkopávání zdiva jsou rizikem, které překvapilo již mnoho stavebníků, a je nutné jim předcházet vhodným a pečlivým postupem. Použití klínů a injektování řezné spáry musí být samozřejmostí. Dalším možným zdrojem potíží bývá samotná izolační vrstva, neboť ve snaze ušetřit jsou používány levné izolace, občas třeba jen dehtový papír. Problémy přináší i napojování jednotlivých částí izolace. Občas se setkáme se stavbou, jejíž část není z prostorových či technických důvodů možné podřezat a není pro ni navrženo jiné řešení. Rovněž dochází k vynechání úseků okolo průchodů sítí (elektro, plyn) nebo v místech se stíženým přístupem (schodiště). I tato místa je však nutné vyřešit a ne jen opatřit sanační omítkou a doufat že vydrží do konce záruky na dílo. Stejný problém nastává i u technologie zatlačovaných nerez plechů, kde dochází k vynechávání úseků po nárazu na kámen či zazděnou trubku. Nebezpečím pro úspěšnou sanaci je podražení plechů do zásypu pod úrovní izolace podlah podobně jako pod injektování izolace podlah.
Chemické clony
Stejně jako při podřezání zdiva bývá i nesouvislost injektážní clony příčinou potíží při sanaci. Může být zapříčiněna nedodržením předepsané rozteče injektážních vrtů nebo nevhodným injektážním materiálem, který nemá dostatečnou pronikavost v daném prostředí. Například použití injektážních materiálů na bázi hydrofobizovaných vodních skel ukáže své limity při aplikaci do zdiva se stupněm nasycení vodou cca 50 a více % (poměr objemu kapilárních pórů zaplněných vodou k celkovému objemu kapilárních pórů vyjádřený v %). Nesouvislost injektážní clony může být důsledkem ledabylého vrtání nebo rozbíhání vrtů při větších tloušťkách zdiva vlivem ohybu vrtáku, nesystematické aplikace (vynechání vrtů), či vzájemným nenavázáním injektážních úseků.
Bez rozdílu v použité technologii dodatečné izolace zdiva dochází často k přemostění clony omítkou, která umožní vzlínání vody z oblasti pod clonou či izolací. Lícovou část izolovaného zdiva a omítky je nutné chránit před vsakováním odstřikující dešťové vody, která může vstupovat do zdiva v oblasti těsně nad clonou nebo izolací, je-li tato blízko okolního terénu.
Stavebně-technická opatření
Poskytují velmi široké pole pro vytváření chyb a problémů. Měla by samozřejmě sloužit k odvádění vody z objektu a od objektu, k provětrávání stavby a vysoušení zdiva. Používají se po staletí a při jejich návrhu i provádění je dobré podívat se, jak tyto systémy dlouhodobě úspěšně sloužily. Pokud je stavba v nějaké podobě obsahuje, bývá rozumné jejich funkci zachovat nebo i obnovit.
Pro navrhování nových opatření si dovolím formulovat několik zásad:
- Terén v okolí budovy spádovat směrem od objektu alespoň v šířce 1 m a zajistit dostatečný odtok dešťové vody.
- Výdechové otvory odvětrávacích dutin a mezer vždy vyvést vně budovy.
- Odvod vody z okapů nesměšovat s drenáží okolo budovy.
- Všechny drenážní a odvětrávací systémy opatřit kontrolními a čistícími místy (šachtami).
- Pravidelně udržovat a čistit okapní svody a drenážní systémy.
Za nejdůležitější považuji poslední bod, neboť jeho zanedbání bývá startovním momentem závažného poškození stavby. Pokud Vám připadají tyto zásady triviální, prohlédněte si asi tak tři novostavby ve vašem okolí a uvidíte, že rozhodně nejsou všeobecně zažité.
Omítky a nátěry
Kapitola, která by vydala na samostatný článek. Nejčastější chybou bývá použití nevhodných materiálů, obyčejných omítek či nátěrů s nedostatečnou paropropustností, v přehledu příčin dále figurují z místních zdrojů a přísad připravené „sanační“ omítky, nesprávně provedené skutečné sanační omítky nebo použití sádry pro fixaci elektroinstalace v oblasti zatížené zvýšenou vlhkostí. Pravidlo říkající, že každá další vrstva fasády musí být paropropustnější než vrstva předchozí je snadné pochopit, nicméně rovněž snadné nedodržet.
Sanační omítky
Podrobněji se zastavme u nedodržení pravidel nanášení sanační omítky a problémů při používání přísad ke zlepšení vlastností standardních (nikoli sanačních) omítek. Zásadní a velmi častou chybou při aplikaci sanačních omítek bývá nedodržení odpovídající tloušťky sanační omítky. Příklad na obr. 1 - 2 ukazuje výsledky, či spíše následky 2 roky po aplikaci kvalitní sanační omítky (samozřejmě splňující požadavky doporučení WTA) v tloušťce menší, než je minimálně požadovaných 20 mm, navíc na středně zasoleném zdivu cca 100 let staré tovární budovy. Poruchy zachycené na obr. 3 dokládají i další „oblíbenou“ příčinu poruch související se sanačními omítkami - dala by se rovněž zařadit k poruchám spořivých - nedostatečnou výšku nanesení sanační omítky, kdy nebylo dodrženo pravidlo, že sanační omítka musí zasahovat nejméně 80 centimetrů až 1 metr nad viditelnou hranici zamokření. Dalším a značně nebezpečným úskalím při aplikaci sanačních omítek bývá nedodržení pravidel nanášení ve více vrstvách s předepsaným vyzráváním. Často citované pravidlo 1 mm 1 den zrání a vysychání dodržuje velmi málo aplikačních firem. Takto založené problémy - prostup vody a solí omítkou - nastávají naštěstí ve větší míře jen na zdivu s vyšším obsahem solí, ale znemožní správnou funkci sanační omítky (viz. obr. 4) a vynutí si odstranění omítky a aplikaci nové. Další oblíbená chyba - použití sádry v oblasti sanační omítky - je v poslední době již naštěstí na ústupu. V souvislosti se sanačními omítkami je vhodné připomenout Parkinsonův zákon o návodech k použití a hlavně (alespoň občas) návod k aplikaci pročíst.
Přísady do omítek
Dokážou často téměř zázračně vylepšit omítku, ale přiblížením se k meznímu zatížení (vysoké zasolení, extrémní vlhkost, ne zcela ostrý písek nebo zedník) si stavebník ozřejmí, proč se vyrábí sanační omítkové směsi v pytlích. Naproti tomu stojí skutečnost, že použití přísad je ekonomicky výhodné, fungují-li. Doporučit je lze na zdivo s nízkým obsahem solí, kde podle zkušeností mohou dobře a dostatečně dlouho sloužit. Nátěry a tenkovrstvé omítky Musí splňovat požadavek paropropustnosti a vně budovy současně bránit vsakování vody do fasády. Oba protichůdné požadavky dostatečně splňují nátěrové a omítkové hmoty silikátové s vnitřní hydrofobizací a silikonové. Mezi vápennými a disperzními nátěrovými hmotami je třeba pozorně vybírat, nicméně rozhodně nelze přijmout obecně rozšířenou pověru, že všechny nátěry s obsahem akrylátových a jiných kopolymerních pojiv nejsou pro sanační aplikace vhodné. Vždy záleží na difuzních a hydrofobních parametrech použité hmoty, druh použitého pojiva není rozhodující. Tolik opovrhované „akryláty“ jsou často běžnou složkou vápenných, silikonových i silikátových barev.
Autor: Jiří Samec